Byla to náhoda ?

26.09.2013 00:00

 

Je ráno a Niky už několik dní po sobě leží v posteli .  Na jeho tváři je vidět že se mu nechce vstávat a  zkouší  jestli opravdu musí do té školy jít. Že ho bolí nohy, ruce pak i hlava. Ale znáte to, kdy se dětem do školy chce . . . . Když už to bylo několikrát po sobě, začla jsem přemýšlet, jestli se něco neděje ve škole. Jestli  nemá problémy s učením nebo jestli . . . .bála jsem se na to pomyslet.  Co když ho někdo ve škole šikanuje ???   Nebyl by to první a ani poslední případ.

     Konečně víkend. Sobota ráno. Teď se ukáže, jestli to je skutečně školou. Ráno proběhlo bez komplikací a tak přemýšlím za kým ve škole zajít. Jenže není ani poledne a Niky polehává a je vidět, že není ve své kůži. Naši přátelé, se kterými jsme se v sobotu potkali si taky všimli jeho chování a tak jsme se rozhodli, že zajedeme k doktorovi. Naštěstí mám kamaráda, který pracuje ve fakultní nemocnici a shodou okolností na dětském oddělení. Službu neměl, ale zajistil nám prohlídku přímo na oddělení a nemuseli jsme tedy absolvovat složitý proces na pohotovosti.  Všechna vyšetření proběhla s dobrými  výsledky. Po zdravotní stránce naprosto v pořádku. Dostali jsme doporučení na nějaký čas změnit prostředí. Vypadalo to na nějaké psychické problémy a tak jsme se domluvili s babičkou, že  ho na týden omluvíme ze školy a bude u ní.  Manžel zrovna odjížděl na několik dní do zahraničí, a tak jsem se k babičce vypravila i já.

    Hned první  noc spal s babičkou. Ta se ale moc nevyspala a ještě nebyly ani  4 hod ráno a už  mě budila,  jestli s Nikym  nezajedu ještě jednou na pohotovost.  Že mu skoro celou noc masíruje ruce a nohy. A tak jsme kolem 5 hod byli znovu na pohotovosti. Tentokrát diagnoza zněla:  podezření  na žloutenku a nutná hospitalizace. Později se diagnóza změnila na zánět slepého střeva, protože ho kromě hlavy a nohou  najednou  rozbolelo  i břicho. Sestřička mu zavedla kanilu a uložila do postele. A teď nám začalo dlouhé čekání.  Niky mě neustále prosil, ať mu dám něco proti bolesti, že ho strašně bolí hlava. A tak jsem každou chvilku chodila za sestrou, jestli mu něco nemůže dát. Pokaždé jsem slyšela to samé :  musíte počkat. Teď mu nemůžu nic dát. Za chvíli se na něho příjde podívat chirurg. Po nekonečném čekání  doktor konečně  přišel. Bylo už po 15. hodině.  Ale ani teď nedošlo k žádnému posunu.  Prý  to na slepák nevypadá a že se to snad do druhého dne nějak vyjasní.  Aspoň že dovolil dát Nikymu něco  od bolesti.

     Kolem 21 hod.  přišla doktorka. Znovu ho prohlížela a bylo vidět, že jí něco nesedí. Zvedala mu nohy nahoru a pak chtěla, aby je zkoušel zvedat sám. Nakonec měl Niky dát bradu na prsa. Nedokázal to ! Její otázku, jestli něco pil, jsem zprvu moc nechápala.  Zapíjel přece jen prášek od bolesti. Brzy  mě to ale všechno došlo.  Doktorka na chvilku odběhla a vrátila se s dalším lékařem  a 2 sestrami.  Podala mi papír k podpisu  a já četla . . . „souhlas se zákrokem“.   Za vysvětlování doktorky, že je potřeba Nikymu odbrat mozkomíšní tekutina, jsem se zatajeným dechem četla rizika, která jsou spojená s tímto zákrokem. Nebýt přítomnosti mojí  maminky, asi bych to nepodepsala. Podívala se na mě  a řekla „ prosím nečti to a podepiš, všichni se modlíme, bude to dobrý, uvidíš.“ Se slzami v očích jsem souhlasila a doprovodila Nikoho ke dveřím  zákrokového sálu jednotky intenzivní péče. 

     Čas se strašně pomalu vlekl. Ručičky na hodinách jako by se nechtěly hýbat.  Stále jsem se modlila, aby se mi v pořádku vrátil. Po nekonečné hodině se otevřely  dveře a vyšla  doktorka. Strašně se mi ulevilo, když jsem za ní uviděla  jak sestřička veze spícího Nikyho . Jak jsem byla v tu chvíli šťastná. Moc dlouho to ale netrvalo. Přišla nepříliš dobrá zpráva.  Mozkomíšní tekutina, kterou mu odebrali, už byla v páteři natlakovaná  a lepkavá.  Nešlo udělat nic jiného, než nasadit ty nejsilnější antibiotika a čekat na výsledky z laboratoře.  Doktorka se se mnou rozloučila  slovy „ odpočiňte si, malej teď po narkóze bude spát.“  Niky se ale asi po hodině vzbudil a neustále naříkal, že ho strašně bolí hlava, ať mu dám prášek od bolesti. Cestu do sesterny bych už našla poslepu a znovu jsem prosila o něco od bolesti. Žel že už nic  dát nešlo. Měl nasazenou kapačku a součástí už byla i  silná analgetika. Musí tedy vydržet aspoň 2 hodiny. Ty 2 hodiny, bych nepřála zažít nikomu. Bezradně jsem se dívala na svého syna, který se zaťatou pěstí bouchal do hlavy se slovy „ mami já chci umřít“. Když jsem se zeptala proč, odpověděl mi, že už tu bolest nemůže vydržet. Bylo mi strašně. Nevěděla jsem co mám dělat. Modlila jsem se, ať už to skončí.  S velkou úlevou jsem vítala sestru, která nesla injekci od bolesti. Bylo  kolem  4 hod  ráno  a Niky konečně  usnul a spal až do oběda.  K mojí velké úlevě už mu bylo lépe. Celé odpoledne i další noc prospal.

     Další den jsme se konečně dočkali výsledků z laboratoře. Lékař přišel do pokoje a řekl.: „ Váš syn má neuroboreliózu. Musel asi někde mít klíště. Bude tady muset zůstat minimálně 5 týdnů. Ale můžu vás i potěšit. Vyloučili jsme zánět mozkových blan, což je v tuto chvíli dobrá zpráva“.  Ujistil mě, že ta silná antibiotika, které žilně dostává zabírají a můj syn bude v pořádku. Z celého srdce jsem děkovala Bohu. Niky byl den ode dne lepší. Po týdnu za ním začala chodit na pokoj sestřička učitelka- jak ji říkal, a učil se psát a číst, aby ve škole moc nezameškal. Zas už to byl ten veselý, usměvavý kluk jako dřív. Po dlouhých 5 týdnech, jsme si Nikyho mohli odvést domů. Za měsíc jsme ještě museli na kontrolu a na ultrazvuk jater. Všechny výsledky dopadly dobře. Niky je úplně zdravý.

    Znovu a znovu musím myslet na onu paní doktorku, která za námi večer přišla a na vlastní zodpovědnost se rozhodla udělat Nikymu odběr mozkomíšní tekutiny a tím ho zachránila. Nikdy před tím, ale ani nikdy potom jsem ji už neviděla. Nevím jestli byla z jiného oddělení nebo jenom náhodou šla kolem, nevím. Nepodařilo se mi to zjistit. Jedno ale vím jistě. Pro mne to byla odpověd na moje modlitby a i když moje díky patří všem hodným doktorům a sestřičkám, které se o Nikyho starali, ten největší dík patří Bohu, který se rozhodl Nikyho zachránit. Jemu patří můj největší dík.

                                                                                                                              Pavla

 

Diskusní téma: Byla to náhoda ?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek