"Kouzelný" kočár

26.09.2013 00:00

 

Je neděle. Sluníčko mě šimrá neodbytně po tváři svými paprsky a nutí mě otevřít oči. Nechce se mi vstávat . . . Ještě chvilinku . . . Jenže v tom se budí i Kubíček a je po spaní. 

                  Doma není nic k jídlu a tak mě napadá dobrá myšlenka: pošlu ty svoje dva chlapy do obchodu pro snídani a tak získám ještě chviličku, kdy nemusím vstát a navíc dostanu snídani až do postele. To je přece prima nápad, no ne? Ondráškovi, který je zatím ještě u mě v bříšku, se ten nápad asi taky líbí, protože se převalil na duhou stranu a zase usnul. Ještě jsem zavolala z postele,ať přivezou rohlíčky obzvlášť vypečené, a že nemusí spěchat, a zavrtala se do peřiny.

                 V zámku rachotí klíč. Ach jo, to už jsou tady. Tak brzo?,, Kde je kočár?“ slyším volat svého muže ze dveří. ,, V autě přece, vždyť jsme včera večer nevybalovali“odpovídám. ,,V autě není“. Pomalu vstávám z postele a přemýšlím. Včera jsme byli v Letovicích na WORSHIPU (zpívaná Bohoslužba) a s kočárem jsem došla až k autu, to vím jistě. ,,Musí být v autě“ odpovídám už nejistě a mířím k autu. ,, No prostě tu není a na chodbě taky ne“.

Že by nám ho někdo z auta přes noc ukradl?, napadá mě. To je blbost! Stojím u auta a zírám do prázdného kufru, jako  do výlohy. ,,No fakt tady není?! My jsme ho asi nechali v Letovicích! Vracela jsem se v myšlenkách zpátky k včerejšímu večeru. Přehrávala jsem si v hlavě minutu po minutě. A začínalo mi to pomalu docházet…U auta jsme se ještě loučili s přáteli, nasedli jsme, nakrmila jsem Kubíčka a odjeli. My jsme tam ten kočár fakt nechali. A na silnici! 

Tak! A mám po chuti! Náladu mi nelepší ani vůně rohlíčků obzvlášť vypečených a hrnek horkého kakaa. Hledám telefon a volám SOS. Přece jsme neodjížděli poslední. Určitě tam ten kočár někdo uviděl a vzal ho … a nebo zavezl zpátky do hudební školy, kde se ten večer Worship konal,… nebo ho mají naši - odjížděli až po nás a parkovali kousek od našeho auta, nebo…

Nikdo nic nevěděl ani neviděl. Byla jsem naštvaná a zklamaná. Kočár jsem potřebovala. Začala jsem přemýšlet,kde vezmeme na nový.

 Napadlo mě modlit se za to, aby se našel, jsem přece věřící člověk a vím, že pro Boha, kterému věřím, není nic nemožné. Ale vnitřně jsem byla přesvědčená, že to v tomto případě nemá smysl. Byla to přece naše chyba, naše nepozornost, naše hloupost. Ten kočár zůstal stát na okraji silnice celou noc i s našimi věcmi…Nevěřím,  že se najednou někde zázračně objeví. Prostě nevěřím. Přesto jsem u ranní modlitby náš problém Bohu řekla:,, Drahý Bože, Ty víš, že ten kočárek moc potřebuju. Jestli je to Tvoje vůle, udělej prosím něco, abychom ho našli. Já nevím co, ale vím, že Ty můžeš všechno. Amen.“  Mezi řádky této modlitby jsem však měla jasně vepsanou myšlenku, že se kočár stejně nenajde: Viděla jsem už ve svých představách, jak slouží některým našim spoluobčanům jako vozík na sběrné suroviny všeho druhu. Namlouvala jsem si, že nás tím Bůh aspoň naučí, že si musíme na své věci dávat větší pozor a že vlastně vím, že není Jeho vůle aby se  našel. Jednoduše - je potřeba se ponaučit z vlastních chyb. Cítila jsem, že vnucuju Bohu, co je a co není Jeho vůle.

Poslední telefonát byl švagrovi. Zjistila jsem, že odjížděli se sestrou úplně poslední a zamykali školu. ,,Ne nemáme, neviděli jsme“……vlastně jsem jinou odpověď ani nečekala.   ,, Ale hned se tam jedeme podívat.“. Jejich ochota a naděje, že by tam mohl ještě stát, mě přímo odzbrojila, ale vlastně už mi bylo všechno jedno.

 V té době se stěhovali z Jevíčka do Citova. Tu noc byli zrovna v Jevíčku a balili nějaké věci. Jevíčko je od Letovic asi 20 km a navíc opačným směrem než Citov, kam měli namířeno už s plně naloženým autem. ,,Ne, nikam nejezděte, to nemá smyl“ opakovala jsem pořád, to je marný, akorát se zbytečně projedete.“,,My to zkusíme, ozvem se ti“. Položila jsem telefon a už jsem se tím nechtěla dál zabývat. Příště si dáme na své věci větší pozor- hotovo, tečka.

Do půl hodiny zvonil telefon. ,,čau, tak jsme tady  - a nic. Není tu.“ No vždyť jsem vám to říkala, že je to k ničemu. Akorát jste se zbytečně projeli“zabručela jsem. ,,Ještě projdeme náměstí a okolní ulice“ozvalo se ze sluchátka. Nevěřila jsem vlastním uším.,,Ti mají teda výdrž, a venku je zrovna taková zima a strašně fouká“.

Když zvonil telefon znovu, zrovna jsem čistila zeleninu na polívku.,,Ahoj, tak ho máme!“,,Cože?!“ zalapala jsem po dechu.,,No kočár přece, máme ho!“,,Jak máme ho?! Co?! Našli jste ho?! Jak?! Kde?!“Nechápala jsem.,,To přece není možný?!“,,Tomu nebudeš věřit, co se nám stalo“, říká ségra,, všechno ti to řekneme, až přijedeme. Už vyrážíme.“ 

 Byla jsem v šoku. Z mrkve, kterou jsem zrovna čistila škrabkou, mi zbyla jen hromádka mrkvových lupínků. Vzpomněla jsem si na ranní modlitbu a znovu se mi vrátil i ten pocit, který jsem u ní měla. Pocit nevíry, pochybnosti a falešné jistoty u slov ,,buď vůle Tvá“. Styděla jsem se za sebe. Bůh mi dal zase jednu velkou lekci, když mi touto zkušeností znovu připomněl, že JE jeho vůle starat se i o ty nejobyčejnější věci, jako je zapomenutý kočár na silnici. I když jsme si tuto nepříjemnou situaci zavinili sami, svojí vlastní zapomnětlivostí. A navíc mi ukázal, jak to všechno zařídil, abych ten kočár dostala zpátky. A to ještě dřív než jsme se za to modlili. Dokonce ještě dřív, než jsme zjistili, že nám chybí. 

Ten kočár totiž nestál ani na náměstí ani v některé z vedlejších ulic, jak jsem si původně myslela. Tu noc procházeli ulicí dva neohrožení muži zákona. Měli noční službu. Uviděli u silnice stát opuštěný kočár, tak ho sbalili a odvezli na služebnu s tím, že to sepíšou až ráno, a předají ho někam do ztrát a nálezů. Když přijeli Žůrkovi ráno do Letovic ke škole a kočár nenašli, rozhodli se jít ho hledat do vedlejších ulic. Když procházeli přilehlými ulicemi, v tu chvíli kolem  nich,,náhodou“projíždělo červené osobní auto. Čistě ,,náhodou“zastavilo vedle nich a z něho vystoupili dva muži a zeptali se, jestli ,,náhodou,, nehledají kočárek. Byli to ti samí policajti, co měli v noci službu. Ze všech ulic v celém městě, projížděli zrovna tou ulicí, kterou procházeli Žůrkovi. Ze všech lidí, kteří ulicí procházeli, si vybrali zrovna je. Vystoupili z auta a oslovili je i když už měli dávno po službě. Byli oblečení v civilu a jeli v civilním autě….

Když mi to  vyprávěli, nezmohla jsem se ani na půl slova. Chápu, že většina lidí, by tuhle zkušenost vnímala jako z pekla štěstí, nebo parádní souhru náhod. Možná, že se většina i pousměje nad mým přesvědčením, že tahle zkušenost mi znovu připomněla, že existuje Někdo, kdo ví o všem. Někdo, kdo umí reagovat na moje modlitby ještě dřív než je vyslovím a to všechno jenom proto, aby mě znovu ujistil že Mu na mě záleží i když pochybuju a že se na Něho můžu vždycky spolehnout. Že má smysl se modlit.

Náš kočár stojí na chodbě. Nechybí v něm nic. Jsou tam všechny hračky, polštářek i deka. Přežil bez újmy dokonce i to že ho před hodinou převálcoval plně naložený vozík Žůrkových. Ale to už je jiný příběh. Vždycky, když skládám kočár do auta, tak si vzpomenu…

A v Letovicích na služebně strážců zákona mají jednu nezodpovězenou otázku, která jim do dneška vrtá hlavou: Kdo tam nechal  ten kočár stát - chlap, nebo ženská?“…..

 Odpověď je jednoduchá. Znám ji jen já a můj muž. Jenom každý z nás tvrdí něco jiného.

                                                                                                                                                                                                                                                       

                                                                                                                             Lea

Diskusní téma: "Kouzelný" kočár

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek