Úsměv

12.09.2013 00:00

 

     Čekám ve frontě v supermarketu a nervózně přešlapuji. Nahýbám se přes vozík, ve kterém mám pár rohlíků a sýr na svačinu, abych se podíval co to tam sedí u pokladny za nemehlo. Už tu stojím takovou dobu a popošel jsem pár kroků. No jo, nakváslá babizna, pomyslím si, a ještě k tomu ji docházejí baterky. No a ta paní přede mnou.Proč zrovna teď musí dělat tak obrovský nákup. To má doma mateřskou školku ? To už měla výplatu ? Vždyť je teprv jedenáctýho. A pak že lidi nemají peníze. Brblu si pod vousy a pokukuju po jiných pokladnách, jestli se náhodou některá zrovna nerozsvítí a já bych tam doběhl jako první. Dívám se na hodinky, pak na mobil. V hlavě probírám vše, co jsem ten den ještě nesihl a co mě všechno ještě čeká. Tolik problémů. Najednou si uvědomuju, jak mám zkřivený a deformovaný obličej. To teda na mě musí být pohled !   A proč se vlastně tak tvářím ? Jo už vím, starosti . . . A proč jsem tak strašně nervozní ? Kam tak spěchám ? Co se stane, když nestihnu co chci ? Vůbec nic . . .  A moje strnulost  pomalu  povoluje. Nevím, co se ve mě zlomilo, ale najednou přemýšlím nad tím, jak těžká musí být práce pokladní. Celý den sedět a “pípat” . Poslouchat podrážděné lidi ve frontě, jako jsem byl před chvíli já. Nebo ta paní přede mnou. Pročpak asi má zafáčovanémá nohy ? Copak asi ona musí prožívat za problémy a starosti. Co když doma má nemocného manžela ? Co když se stará o postiženého syna ? Co já o tom můžu vědět ? Ani nevím jak a slyším: budete platiti hotově ? Ano, říkám a pokouším se o úsměv. Při odebírání vrácené hotovosti se pokusím ještě o jeden úsměv a myslím, že byl věrohodnější, než ten první. Pokladní také na obličeji ukázala něco jako úsměv. Možná si jen vzpoměla na ranní školení, ale také to mohlo být upřímné. Nevím. Jedno jsem si ale uvědomil. Že celý den mě zajímají jen moje starosti. Tvářím se, že je mám jen já a mám právo se chovat nevrle, protože nikdo nemá ani potuchu, co všechno já musím řešit. Teď najednou vnímám, že ty moje starosti jsou nic proti tomu, co musí prožívat někteří lidé, které potkávám. Můžu jim nějak pomoci ? Všem asi ne, ale úsměv mohu věnovat komukoliv. To jak se tvářím a jak se cítím je věc rozhodnutí. Pokud se budu chtět “topit” ve svých problémech , vždy se nějaký najde, který se odrazí v mém obličeji. Pokud se ale rozhodnu brát věci s nadhledem a budu chtít být usměvavý, věřím, že se mi to postupem času bude dařit lépe a lépe. Nejen že se budu cítít lépe já sám, ale mohu zvednout náladu i někomu jinému, kterého třeba potkám jen jednou za život. 

                                                                                                                                                                                                      H.

Diskusní téma: Proč

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek