Viděla jsem anděla

26.09.2013 00:00

 

Byl krásný letní večer a já jsem chystala svoje dva malé rošťáky ke spánku. Celé odpoledne jsme strávili venku.18-ti měsíční Kubíček si hrál na písku, cachtal se v bazénku, honil kočku… Nepatřím k těm maminkám, které si mohou sednout, a z povzdálí sledovat svoje děti jak si hrají, s tím, že jen občas zasáhnou, aby se něco nepřihodilo. Musím zasahovat prakticky pořád.:-)
           U nás na pískovišti je nejlepší písek vyhazovat do vzduchu a nechat ho padat volným pádem do vlasů. V bazénku se musí voda pravidelně ochutnávat a kočka Valerie nikdy nechápe, že to co s ní Kubíček provádí je mazlení. V mezičase je potřeba posvačit několik granulí pro psa Barona, vyšplhat se po žebříku na půdu a zkusit se podhrabat pod brankou na ulici, protože tam jezdí traktory a veliká auta.  Sedmiměsíčního Ondráška Kubíčkova zábava naštěstí viditelně nebavila a tak raději počítal mravence a brouky a občas zkontroloval kvalitu hlíny v  babiččiných květináčích. Prostě prima prožitý den.

         Teď už ale byli oba okoupaní a chystali jsme se spát. Leželi jsem v posteli, já jsem kojila Ondráška a Kubíček si vedle nás prohlížel knížku (opravdu vzácná chvilka?). Vychutnávala jsem si chvíle ticha a klidu. Ondrášek při krmení už skoro spal a vypadalo to, že Kubíček usne brzo taky. Začal se dožadovat deky, kterou má místo plyšového medvídka. Bez deky ani krok a na spaní ji ,,potřebuje,, obzvlášť. ,, Máš ji ve své postýlce, běž si pro ni“ řekla jsem. Kubíček odběhl a protože se nevracel, myslela jsem si že už usnul. Najednou jsem však uslyšela zvláštní šramot. Abych neprobrala skoro spícího Ondráška, polohlasem jsem na Kubíčka zavolala. Ozval se. Ale jeho hlas nevycházel z jeho pokojíčku, ale z místnosti, která ještě není dokončená. Není tam ani omítka, ani dokončená podlaha, jen spousta věcí potřebných ke stavbě.,, Dveře měly být přece zavřené“!  Jedna myšlenka střídala druhou neuvěřitelnou rychlostí. Z této místnosti vedou balkónové dveře na terasu, kde není dokončené zábradlí! Do včerejška tam byla ještě aspoň namotaná páska, kdyby tam Kuba náhodou nějak vběhl, ale včera jsem ji odmotala a nestihla jsem namotat novou. Polil mě studený pot. Asi jsem špatně zabezpečila dveře a on se dostal kam neměl. Musela jsem reagovat rychle a klidně, ale nešlo mi ani jedno z toho. Odtrhla jsem od sebe Ondru, který ještě pil. Začal plakat. Lekl se a nevěděl co se s ním děje. Nemohla jsem ho nechat ležet v posteli, protože by z ní spadl a na ukládání do postýlky nebyl prostě čas. Vzala jsem ho do náručí a vběhla na chodbu. Pořád jsem doufala, že se mýlím, že dveře jsou zavřené a Kubíčka najdu v jeho pokoji.Tak strašně jsem si přála se mýlit…

           Uviděla jsem ho však, jak s dekou pod paží vchází na terasu. Zatmělo se mi před očima. Srdce mi tlouklo takovou rychlostí, jako kdybych běžela o závod a tělo jsem měla jak ze dřeva. Věděla jsem, že na něho nesmím zakřičet, nebo se rozběhne a ….Nechtěla jsem to domyslet. Chtěla jsem se rychleji rozběhnout, ale nohy jsem měla jako z olova a s Ondráškem v náručí to ani pořádně nešlo. Přála jsem si mít dlouhou ruku , chytit ho a vtáhnout k sobě…

            Když Kubíček uviděl, že jsem za ním, rozběhl se. Věděla jsem, že to nestihnu…
Těch pár vteřin se vleklo neskutečně dlouho. Nejdelší vteřiny v mém životě. Zakřičela jsem jen ,,Bože pomoz mi!!!“. Kuba doběhl až na okraj terasy. Najednou se však zastavil a zůstal stát. Jakoby narazil do nějaké zábrany. Jeho deka padala z výšky dolů na dvůr. Svýma malýma nožičkami se dotýkal plechového okapu a volal ,,hop, hop!“ S křičícím Ondrou jsem doběhla až k němu, chytila ho za okraj pyžamka a strhla ho k sobě. ,,Děkuji Ti Bože, děkuji, děkuji….“Třásla jsem se po celém těle, jako bych měla zimnici a nešlo mi přestat. Dovedla jsem Kubíčka zpátky do pokoje, sedla si na postel a začala plakat. Slzy se mi koulely po tváři jak hrachy a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě prožila. Pocit šílené hrůzy, strachu, bezmoci a zoufalství začal pomalu střídat nepopsatelný pocit úlevy a vděčnosti….

           Už oba spí…Sedím u jejich postýlky a dívám se, jak spokojeně oddychují. Jak málo stačilo a jedna postýlka mohla zůstat prázdná...

          Nevěřím, že to bylo neuvěřitelné štěstí, nebo dokonce náhoda. Vím, že to byl Boží zásah. Byla to Jeho okamžitá odpověď na můj zoufalý výkřik o pomoc. On poslal svého anděla aby se včas postavil před Kubíčka a zastavil ho před pádem z výšky.
Dřív jsem často přemýšlela o tom, že bych si někdy přála zažít nějaký viditelný zázrak. Přistihla jsem se, že závidím třeba Izraelitům, kteří viděli, jak se před nimi otevřelo moře, když utíkali před Faraónem.Teď se za své myšlenky stydím. Dnes večer jsem prožila zázrak. ,,Viděla jsem neviditelné“ na vlastní oči a  nikdy nepřestanu děkovat Bohu za záchranu svého chlapečka. Uvědomila jsem si, že Bůh dělá zázraky i dnes. Jen je potřeba se pořádně dívat.

                                                                                                                            Lea 

 

 

Diskusní téma: Viděla jsem anděla

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek